Očima Mildy Šimka: Můj první Super Silák aneb jak jsem poznal pana Vomáčku

Chtěl bych se podělit o dojmy, jaké ve mně zanechal můj první Super Silák. Na něj, ostatně jako na celý Super Kruháč, mě přivedl kamarád a kolega, místní šampion a mediální hvězda Pepa „Láca“ Lacina (číst jsi o něm mohl v našem článku). Po absolvování pěti Super Kruháčů jsem nabyl (mylného) dojmu, že už to docela zvládám, takže nastal čas na další level – Siláka.

První zamýšlený termín mi překazila chřipková epidemie, ale po pár týdnech nastal konečně den D. Hned po příchodu do šatny se dostavil takový ten podvědomý pocit, kdy přes to, že vypadá všechno normálně, něco vám na tom nehraje. Po chvilce přemýšlení mi to došlo – osazenstvo. Představte si ty nejvíc nařachaný účastníky běžnýho tréninku, kteří se ani nezadýchají, natož aby se zpotili, a skrz futra musí chodit bokem, protože se nevejdou ramenama. Tak ti všichni tam byli. Naštěstí dorazilo i pár holek, takže jsem se v duchu uklidňoval, že budou k dispozici i lehčí činky.

Po přesunu do gymu Michal klasicky ukázal jednotlivá stanoviště a cviky na nich. Blesknul mi hlavou popis Super Siláka na webu – že to bude bolet, a že to není pro vomáčky. V tu chvíli mi to došlo – ta vomáčka jsem já. Co se dá dělat, snad to nějak přežiju.

Po rozcvičce jdeme na to, stanoviště jsou pro dvojice, většinou se jede stejný cvik, na pár místech dělá každý z dvojice něco jiného. Láca takticky zabírá benchovou lavici, kde se jede tlak na ramena v kombinaci s rotaci paží – prý že tohle nenávidí, takže to chce mít hned za sebou. Čirou náhodou hned chvilku předtím se řadí holky před lavici na kliky, takže máme parádní výhled :).

Michal zavelí a jedeme první kolo. Tam, kde jsou různé cviky, raději volím na začátek ty lehčí. Přesto moje zoufalství během cvičení vzrůstá a nemůžu se dočkat konce kola. Zatímco Láca hodnotí: „Dneska je to slabota“, já bojuji s nutkáním dojít se vyzvracet a třesou se mi ruce jak nějakýmu alkoholikovi.

Začínáme druhé kolo, tentokrát mě čekají těžší cviky – konkrétně vis na kruzích a hluboké dřepy s velkou činkou. Z kruhů mám obavy ale nakonec se tam nějak pověsím. Při houpání hlavou dolů přemýšlím, jak malá výška asi stačí k tomu, aby si člověk zlomil při pádu vaz. Přesouvám se na velkou činku – budí respekt. V duchu se pokřižuju, dávám činku za krk a chystám se na dřepy. Najednou bác – jeden konec je nějaký lehčí, bác – druhý konec už taky. Krajní kotouče z činky se válí na zemi – ještě že vedle nikdo nebyl. Pokládám činku zpátky na háky a nasazuju kotouče na tyč. Přitom zjišťuju 2 věci, na tyči je kotouč – zarážka – kotouč (takže to chce držet činku rovně, aby kotouče nespadly) a že jeden kotouč váží 10 kg, takže celá činka má přes 40. Víc jak půlka mojí hmotnosti, to je teda super.

Úměrně počtu kol stoupá moje zoufalství, už nejsem schopný udělat ani 2 kliky, žaludeční nevolnost je větší a větší. V posledním kole mě při visu na kruzích kontroluje Michal – prý se moc hrbím a nutí mě trošku se narovnat. Z posledních sil ho poslechnu a bolest je rázem dvojnásobná. Při dřepech s velkou činkou se mi tentokrát daří udržet všechny kotouče na tyči, jenom ty dřepy nejsou moc hluboké. Na benchové lavici už nejsem schopný udržet ruce nahoře – beru si ty nejmenší činky a stejně ruce padají už před limitem. Přes slzy bolesti ani nevidím na klikující holky – poslední možnost zaměstnat mozek něčím jiným než bolestí padá.

Čtyři kola jsou za námi, sedím na lavici a rozdýchávám žaludek, aby ještě udržel obsah na místě. Mozek už zaplavuje euforie z toho, že jsem to celé přežil, když přichází poslední rána – bonus.
50 kliků v kombinaci s výdrží ve dřepu (5×10 ve dvojici – jeden klikuje, druhý drží ve dřepu). Hlavou mi letí 50 způsobů jak by šlo zabít Michala.

Začínáme bonus – chytám rovnováhu do dřepu a Láca klikuje. Má hotovo asi za 5 vteřin, ještě dřív, než jsem tu rovnováhu našel. Mých 10 kliků trvá asi minutu – Láca povzbuzuje: „Ty ruce, to musí bejt pružiny, to musí lítat“. V duchu ho posílám i s pružinama do oněch míst a s posledním zbytkem vůle dodělávam 10. klik. Láca vystřihne dalších 10 o něco pomaleji než v prvním kole a už je zase řada na mě. Vzhledem k nulovému času na odpočinek říkám Lácovi že už nemůžu, odpovídá ať dělám holčičí kliky. Nedávám ani ty, trvá to dlouho, Láca na mě řve ať přidám, že už ho bolí koleno. Po výměně pro jistotu dává rovnou 20 kliků, aby si koleno trochu odpočinulo. Dávám 5 kliků a končím definitivně na zemi. Láca docvičil svých 50, zvedá mi ze země aby mě o kousek dál zahodil na podložku. Michal jde kolem a říká mi: „Vypadáš nějak vyčerpaně“. Nemám ani sílu mu odpovědět, takže dodatečně – nevypadal jsem vyčerpaně, byl jsem těsně před smrtí z vyčerpání.

Protažení na závěr už mam tak nějak v mlze, pak už si jenom vybavuju, že jsem měl problém vycouvat z parkovacího místa (mám auto bez posilovače řízení). Poučení pro příště – parkuj tak, abys vyjížděl popředu. Cestou domů jsem usínal, doma jsem pak už jenom vyluxoval ledničku a padnul do postele. Zatímco normálně mě děti za noc vzbudí nejmíň 10x, teď se jim to povedlo asi jenom 2x.

Na závěr bych si vypůjčil heslo ze Spartan Race – Pochopíš až v cíli. Na těch pár Spartanech jsem v cíli nechápal nikdy nic, ale po prvním Super Silákovi jsem pochopil hned – nechci zůstat vomáčkou.
Takže hned druhý den ráno, ačkoliv jsem měl problém zvednout ruce, první věcí po zapnutí počítače byla registrace na dalšího Super Siláka.

PS: Celý popis tréninku je psán s větší či menší nadsázkou až na jednu větu. Schválně, jestli uhádnete která to je.

Milda Šimek