STORY OF Pepa Lacina: Když se závodění stane závislostí

Dnešní STORY OF přináší rozhovor s další, jak se sám dotyčný nazval, „kancelářskou krysou“, která svůj přesezený zadek od počítače po práci dokáže zvednout, vymění formální ohoz za sportovní a jde makat. Maká hodně a svou dřinu zúročuje v pravidelné účasti na závodech. Dnešní díl bychom proto klidně nazvali jako spartanský speciál, který vypráví o vášnivém závodníkovi Spartan Race, co si pro svůj běh není líný dojet klidně až na ME do Andorry.

Řeč je o Pepovi Lacinovi. Můžeš ho znát z našeho Super Siláka, ale i kruháče. Je mu 39 let a pracuje v jedné nadnárodní společnosti, takže porady, telefon, zase porady, zase telefon a PC, to je hlavní náplň Pepovi práce. Logicky si pak potřebuje nastřádanou energii někde vybít, a tak ve svém volném čase, kterého není tolik, hraje hokej, běhá a hodně si oblíbil kruháče. A taky jezdí po zmíněných závodech. Chceš vědět, kde nejdále běžel, jaké jsou jeho pocity a třeba i doporučení? Čti dál!

Kdy a kde jsi běžel svůj první závod a jaké byly tvoje dojmy?

Prvního Spartana jsem běžel v Liberci v roce 2014 na jaře. Obtížnost Sprint. Byl to vůbec první závod v čemkoliv v mém životě a týden po něm jsem nebyl schopen se normálně hýbat.

Co Tě přimělo běžet další a kolik jsi jich zatím běžel celkově?

Tak předně asi vlastní ego, protože můj první závod pro mně dopadl katastrofálně. Nedokázal jsem vyšplhat, přeručkovat, přeskočit zeď bez pomoci. V součtu to byla asi miliarda trestných angličáků, po kterých se mi dělalo špatně a skoro 3 hodiny na trati. Uvědomil jsem si, že tohle všechno jsme jako malý dělali běžně a to mě naštvalo a řekl jsem si, že takhle teda fakt ne. Do dnešního dne jsem běžel..…já ani nevím, musel bych spočítat placky 🙂 …fakt celkem dost jak OCR (extrémní překážkové běhy) závodů, tak několik klasických běžeckých.

Kde všude jsi závodil a jaké vzdálenosti?

Nejdál jsem se letos dostal na OCR závody na Mistrovství Evropy ve Spartan Race do Andorry. Jinak jsem byl v Maďarsku, Německu, Slovensku…

Jak moc náročný byl nejdelší závod, který jsi běžel?

Nejnáročnější závod takříkajíc na hlavu a fyzičku jednoznačně Spartan Race Ultra Beast 2017 (42km+, 60 překážek+) ve slovenské Valčianské dolině. Nikde nedostaneš tolik prostoru, kde se během závodu můžeš uzavřít sám do sebe, sám se sebou se pohádat, přesvědčovat se o tom, že na to nemáš a chceš to vzdát, a za minutu si to vyvracet a být naštvanej sám na sebe, že si tuhle myšlenku do hlavy vůbec pustil.

Co se týká silově nejtěžšího závodu, bylo to asi letošní neoficiální mistrovství Evropy v OCR ve Frankfurtu. Trať sice jen 17km, ale 51 překážek bylo fakt plnotučných. Ten kdo jim ty překážky vymýšlí, má nějakou nemoc (bez urážky samozřejmě). U třetí překážky jsem přemýšlel, jestli jsem si tentokrát neukousnul moc velký krajíc.

Čím si během delších tratí dodáváš energii a odhodlání?

Hlavu si rovnám pomocí myšlenek na pěkný věci – mou partnerku, dceru, prostě odvádím pozornost od toho, že jsem unavenej, támhle mám bebíčko, který je minimálně na 14 dní hospitalizace apod. 🙂 Co se týká jídla, tak to je klasika ionťáky, tyčinky. Výběr je na trhu obrovský a člověk si musí odzkoušet, co mu bude sedět. Mně se třeba po pražském půlmaratonu loni krutě vymstil pomeranč, který jsem zhltal po doběhnutí v cílové zóně. Protože jsem přece Čech a nenechám ho tam na tom stolku ležet, že jo. Jenže nikdy před tím, jsem po fyzickém výkonu pomeranč neměl a udělalo se mi hodně zle. Takže na to bacha a určitě doporučuju si suplementaci vyzkoušet během tréninků.

Měl jsi někdy chuť to vzdát?

To mám chuť po 10 minutách na Super Kruháči 🙂 Opravdovou krizí sem si prošel na letošním Ultra Beastu ve Valče (SK). Tam jsem si říkal, že doběhnu do první komfortní zóny a kašlu na to.  Hlava se ne a ne srovnat a k tomu mi odešlo někde u 20km koleno. Většinou mám hlavu v pohodě a myšlenky na to, co to proboha dělám, se mi vyhnou nebo je rychle zaženu.

V jaké nejzajímavější lokalitě jsi běžel a jaké to bylo?

Nejzajímavější lokalitou bylo jednoznačně letošní ME ve Spartan Race v Andoře, obtížnost Beast (20+ km, 30+ překážek). Malá zemička v Pyrenejích o rozloze 400 km2, na hranici mezi Španělskem a Francií. Nadmořská výška závodu přes 2000 m. Závod úžasný, trať skvělá, některé překážky ztížené tím, že den před závodem nasněžilo a mrzlo. Ve středu tam bylo kolem 20 stupňů a v sobotu v den závodu -2. První odstartovala Elitní vlna muži, pak Elita ženy, třetí byla vlna kvalifikovaných z celé Evropy (mimo Elitu) tzv. competitive, kde jsem byl já a pak už jela jedna open vlna za druhou jako je to u nás, ale ty už nepatřily do ME.

Některé překážky byly víc profi, třeba naše klasické pytle s pískem nahrazoval Spartan Pancake sandbag a nebo řetězy. To prostě nezničíš. Několikrát, jsem byl u nás ať už v Čechách, Slovensku, nebo v Maďarsku svědkem toho, že závodníci záměrně poškodily bag a usypávali.  Za to bych je fakt nakopal. Co se mi líbilo v organizaci bylo jasné vizuální rozlišení závodníky elity, competitive kategorie a open vln pomocí různě barevných potítek. To má smysl na překážkách kde si samozřejmě elita a competitive nesmí pomáhat. Navíc všichni takto označení museli vždy v burpee zóně na kameru ukázat čelenku s číslem a tu mít položenou během celého trestu před sebou. Neměl jsi to, byl jsi upozorněn a začínal jsi znova, pokud jsi neuposlechl, následovala diskvalifikace.

Jak jsi závod zvládal v jiném podnebí, cítil jsi na fyzičce nějaké změny?

Chce se mi začít typicky sportovním…tak určitěěěě… Každý, kdo se pohybuje na horách ví, že za 20 minut může být úplně jinak. Já to s oblečením přepískl a chvílemi jsem se fakt přehříval. Holt strach z mrznutí byl silnější, i když každému říkám své oblíbené – při běhu ještě nikdo nezmrznul, bohužel jsem se tím sám neřídil. Další komplikace byla, že jsem poprvé v životě podával fyzický výkon v takové nadmořské výšce a poznal co je to řídký vzduch, což se u mě projevilo tak, že jsem se za celý závod prostě nenadýchnul pořádně, byť jsem funěl jak lokomotiva. Nebo jsem prodělal několikrát infarkt. 🙂

Liší se, a jak moc světové šampionáty od českého Spartan Race?

Zatím můžu porovnávat jen s Andorrou a řekl bych, že rozdíly jsou jen v detailech. Možná to souvisí i s tím, že Spartan je v Západní Evropě poměrně drahý v porovnání s cenou startovného v naší oblasti (tím netvrdím, že je u nás levný) a tím můžou utratit víc peněz. Ale to je jen spekulace. Je fajn například, že jsem si na Evropu vyplnil registraci a do emailu mi přišel automaticky komplet vyplněný revers, který prostě jen podepíšeš. Na něm máš čárový kód, který ti u registrací naskenujou a dají ti startovní balíček. Naopak co se mi třeba nelíbilo, byl divný čip, který sis musel připevnit ke tkaničce na botě plastovou zdrhovací páskou. Někde v půlce závodu se mi přetrhla. Naštěstí jsem si toho všiml a čip si strčil do ponožky. Co máme určitě lepší jsou dobrovolníci na tratích, bez výjimky v ČR i na Slovensku! Naši se snaží povzbudit, komunikovat, hecnout tě, plácnout si, Je to prostě víc přátelský.

Kde cvičíš a trénuješ na závody? Máš speciální tréninkový plán?

Klasický tréninkový plán jsem zatím neměl. Snažím se každý den dělat něco. Nejdřív jsem jen běhal, pak přidal klasickou posilku a poslední dílek do mozaiky, který mi tu už nudnou rutinu hodně oživil, byly kruháče. Na každém si sáhnu fakt na dno a pokaždé odtamtud jdu s novým zjištěním, kde ještě mám slabé stránky. Jinak na kopce se připravíš prostě jen v kopcích. Výhoda našeho okolí je, že tu kopce máme. Ne možná extrémně dlouhý, ale spoustu pořádně výživných. Teď poslední dobou se snažím vnést nějaký systém do tréninků. To znamená nejen běh, jak to vyjde, ale i intervaly, siláky, klasický kruháče.

Víš o něčem konkrétním, v čem ti při závodě pomohly Super kruháčské tréninky?

Můj dojem je, že superkruháče mají 4 pozitivní prvky, který ti můžou pomoct závod nejen přežít, ale v rámci možností si ho užít. Za prvé tě jednoduše vyždíme. Když jdeš sám, tak aspoň já to tak mám, že ne vždy do toho dáš maximum (únava, lenost…). Támhle si prodloužíš pauzu, támhle ubereš na váze, támhle to neděláš vůbec, protože to prostě nesnášíš. Já třeba nesnáším plank na všechny způsoby. Jsem ve středu těla fakt slabej. Ale na kruháči to prostě nejde vynechat.

Druhá obrovská výhoda je, že ti tím množstvím měnících se cviků a tréninků ukáže tvoje slabé stránky, na kterých můžeš zamakat. Třetí obrovskou výhodou je motivace. Jak od trenérů, tak ale i od druhých co tam dřou s tebou. Nevím jak kdo, ale mě třeba motivuje k tomu zamakat, když vidím, že někdo kdo je přede mnou ten konkrétní cvik dává. A čtvrtá výhoda je oprava techniky provedení!

Účastníš se nebo jsi vyzkoušel i jiné závody, než Spartan Race?

Ano, vyzkoušel jsem víc závodů. Spartan je srdeční, protože jsem u něj začínal. Ale zkusil jsem v překážkových bězích Predatora, chystám se na Army, Gladiátora, Magorrace. Ale odběhal jsem i spoustu klasických krosových nebo silničních závodů.  Velmi příjemný je brdský běžecký pohár. Je to taková série závodů, kde za 50,- kaček startovnýho dostaneš v cíli guláš a pivo (takže nic pro dietáře). Odběhal jsem si několik závodů RunCzech a pro mě velmi zajímavý a srdeční Vltava Run, který běhám za tým Nadace Leontinka jako vodič s nevidomým běžcem. Pak si právě uvědomíte, že neexistuje důvod, něco nezkusit, že žádná překážka není dost velká na to se jí nepokusit překonat.

Co bys doporučil těm, kteří se do závodu teprve chystají?

Hlavně se toho zbytečně nebát. Základní obtížnost zvládne opravdu každý. Vykašlat se na to, jak se na vás bude kdo koukat. Já na prvního Spartana nastupoval s nadváhou a bylo mi buřt, jak vypadám.

A na závěr děkuju své partnerce Radce, že cestuje se mnou, i když to je občas dost náročný, vytváří mi zázemí a podporuje mě i na trati. 🙂

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *